Žaluji

Člověk vzhlédne vzhůru a vidí mraky, které se ženou od západu na východ. Každý správný člověk si pomyslí - ano, tak je to správné. Mraky plynou tím správným směrem. Pryč na ten špatný východ. Jelikož tam jsou třeba! Slunce na západ, mraky na východ. Tak to každý správný člověk vnímá a vidí. A pokud ne - ať se podívá ještě jednou a pořádně a ať není tím sýčkem, který rozvrací tu jednotnost. Tu demokratickou jednotnost - a hle - už v tom je přeci ten bájný oxymóron, v té demokratické jednotě. Demokracie je přeci příkladná pouze tehdy, kdy jednotná není, kdy je fragmentovaná a nesourodá. Samozřejmě - vždy existuje nějaká většina, která vládne, ale oproti ní zůstává ve společnosti často nemalá menšina, která nevládne a která přesto má své oprávněné nároky a své názory. A které by vládnoucí většina měla respektovat a nesnažit se jejich nositele delegitimovat útokem na ně samé.

Proč tomu tak ale je? Proč dnešní západní společnost se tak bojí jiného názoru? Protože je slabá, bez fundamentu, bez vznosné myšlenky, jíž by dokázala společnost i přes její zdravou roztříštěnost spojit. Chybí ji silné osobnosti, kteří by se nebáli zodpovědnosti a kritiky za své rozhodné činy. Kdepak - jen ti nejslabší z nejslabších jedinců se hrnou do politiky. Jen ti hadi, kteří potřebují na své uštknutí pokyn od svých pánů. Strach a zároveň nesmírná touha po moci je spojovacím prvkem většiny západních politiků. Strach ze svých voličů a na druhé straně touha těm samým voličům vládnout. Jdou v ruku v ruce. Aby politici zmenšili svůj strach, je třeba co nejvíce život elektorátu ovládnout a sebrat lidu co nejvíce moci, kterou by lidé mohli proti neschopným politikům použít. Strach je nejlepší strategií, kterou mohou politici použít. Vyzkoušeli si to na strachu z terorismu po září 2001, pokračovali vesele strachem z covidu 19 a bez uzardění na něj navázali strachem z Ruska.

Politici vždy lhali a vždy si mysleli, že lžou ve jménu vyššího dobra a že těch lží je třeba, protože prostý elektorát by nebyl s to pochopit pravdu! Byla by zbytečně moc komplikovaná a tak je přeci samozřejmé užít tu a tam nějakou lež. Vskutku, politici lhali vždy. Ale dříve ty lži byly komplikované, bylo těžké pro běžné lidi je odhalit. Museli nastoupit investigativní novináři, kteří se dostali k tajným materiálům a až na základě obsáhlých reportáží v hlavních zprávách politici tu a tam lež přiznali, přijali odpovědnost a někdy dokonce i odstoupili.

To je ale minulost. Dnes již politici nevymýšlí žádné komplikované lži a již se nesnaží vymýšlet erudované obhajoby daných lží. Kdepak. Dnes se lže bez skrupulí, naprosto otevřeně. Protože tito politici nás chrání před definovaným zlem. A kdo to zlo definuje? No samozřejmě titíž politici, kteří lžou. A kdo tu lež odhalí a poukáže na ní, je ihned označen za zplozence a spolupracovníka zla a tím pádem zdiskreditován a v dobré společnosti odmítán! Tak jednoduché to dnes je. Pokud se někdo chce ptát, pokládat nepříjemné otázky, netřeba mu na ně odpovídat. Stačí ho označit za kolaboranta se zlem a hned je vymalováno.

A kde jsou média, která dříve tyto lži odhalovala, rozkrývala, rozhořčovala se nad nimi? Jsou v jedné linii s těmi politiky, kteří dříve stáli na opačných stranách barikád. Běžný občan by neměl přemýšlet, ptát se. Měl by jen následovat svého - samozřejmě demokratického - vůdce, který sám nejlíp ví, co je pro lid správné. Kdy se to stalo? Nevím. Ale je to děsivé! Ti stejní, kteří ukazují na východ a říkají - tam, tam je to zlo! Tam je ta diktatura! Tam je ta propaganda! Tam jsou ty lži! Tak ti samí ve své demokratické společnosti chtějí likvidovat oponenty své, vyhrožují jim, ostrakizují je a nazývají je kolaboranty a šváby.

Je to vskutku děsivé! Ti největší "demokraté" se stávají největšími despoty, kteří by nejraději omezovali práva svých spoluobčanů jen na základě jejich odlišných názorů. Nesouhlasíš se zeleným údělem, nesouhlasíš s energetickou politikou, nesouhlasíš s tím, že vše zlé pochází z Ruska? Pryč s Tebou! Fuj! Mračím se na lidi, kteří nejsou schopni sebereflexe a ani fakta nezmění jejich náhled na danou věc.

Mračím se na lidi, kteří ve jménu zkázy Ruska, nevidí, že i díky jejich nadšenému hýkání umírají tisíce, desetitisíce, statisíce nevinných lidí a sami nejsou ochotni udělat nic! Poslat pár stokorun nebo i tisíce? Ale z pohodlí svého gauče se správně morálně rozčilují nad nespravedlností války a nad nespravedlností ruské agrese. Ano, je to nespravedlivé! Ale co jste ochotni udělat pro to, aby Rus byl poražen? Proč se nezvednete a nejdete pomáhat přímo na frontu? Proč neprodáte své těžce nabyté obydlí a všechny peníze a svůj blahobyt nevěnujete na dobrou věc - na poražení Rusa? Proč se nejdete ptát západních politiků, proč odmítají jednat a proč jednání aktivně a destruktivně torpédují? Protože jste pokrytci a slaboši, kteří si nevidí ani na špičku nosu. Odmítáte jakoukoliv zodpovědnost západu na současném marasmu, odmítáte jakékoli jednání o příměří, odmítáte cokoli, co by možná nevedlo ke spravedlivému míru, ale alespoň k zastavení bojů! Dřív jsem se vašemu pokrytectví vyhýbal a nepojmenovával jsem ho, ale už není čas nad vašimi falešnými morálními majáky zavírat oči a myslet si jen potichu, co si o vás myslím.

Nechcete slyšet pravdu, protože se vám nehodí do vašeho narativu o zlém východu a hodném západu. Nechcete slyšet pravdu o nelegálních agresivních válkách jiných států než Ruska. Jste schopni ve vašem "spravedlivém" gaučovém boji odmítat i to, že Slunce vychází na východě a zapadá na západě, pokud se to nedočtete ve svých ověřených mediích.

Žaluji vás, protože místo volání po míru, voláte po válce a po zničení svého nepřítele. Ale odkud voláte? Voláte snad z ukrajinských zákopů, kde smrt, strach a zoufalství jsou vaším nejbližším sousedem nebo voláte z pohodlí svého gauče? Odpovězte si sami a zamyslete se, lidé drazí, dokud je ještě čas.

Žeňte ke spravedlnosti politiky - ale ty své. Jelikož jen na ně máte páku, jen s nimi dokážete hnout, vyměnit je, dohnat je ke spravedlnosti. Proto já tak kritizuji politiky české a ty západní, protože to jsou ti tvořitelé našich hodnot, našeho světa, naší ekonomiky, naši společnosti. S tím já něco udělat mohu a musím! S tím, co je v Rusku udělat nemohu nic! A stejně tak nic s tím nemůžete dělat vy. Přestaňte se schovávat za nějaký spravedlivý boj a začněte řešit budoucnost sebe a svých dětí. Podívejte se na naší ekonomiku, na ekonomiku Německa, podívejte se na migrační politiku EU, na porodnost nově příchozích, na jejich kriminalitu a na budoucnost, která z toho plyne.

Jak chcete, moji drazí, pohnout s Ruskem, které je zcela mimo váš dosah, když nejste schopni pohnout s tím, čím byste se svým volebním hlasem pohnout mohli?

Klid vs. realita

V dobách klidných a bezpečných bych mezi slovy klid a realita použil spojku A. Nikoli však v době současné. Je nutné si položit otázku, co je pro nás důležitější. Zdali preferovat svůj klid či vnímat realitu. Ať ta či onak, vše nakonec dospěje k realitě, ať již ji vědomě přijmeme či nikoli. Jediný rozdíl mezi tím bude ten, že budeme-li preferovat náš klid, budeme realitou o to více překvapeni a zaskočeni. Zatímco vybereme-li si od počátku realitu a náš vlastní klid vědomě potlačíme, možná realita budoucí nebude tolik tíživá a tolik pesimistická. Kdo si z nás co vybere, je jen čistě na každém z nás.

Setkávám se v mém okolí se spoustou lidí. Některým je klid nade vše. Obklopují se lidmi, kteří rovněž preferují klid. Setkání s lidmi, kteří vnímají realitu je pro ně většinou nepříjemné. Jelikož vnímání reality nutně v době současné vyžaduje pokládat a odpovídat si na otázky, jež jsou často nepříjemné. A málokdo si chce v době klidu tento klid rušit. Jelikož by to v důsledku mohlo znamenat ztrátu klidu. Pak jsou tu druzí, kteří vnímají realitu, byť je často nepříjemná a znamená vzdát se klidu. Nikoli proto, aby nastolili chaos, ale proto, aby si klid mohli dopřát i v době budoucí. Tito si pokládají nepříjemné otázky a chtějí na ně získat odpovědi. Jelikož přiznáním si současného stavu a analýzou fakt, jež k současnému stavu vedla, mají možnost se připravit na stav budoucí.

Logicky musí docházet k dialogům a nepochopením mezi jednou a druhou stranou. Jedna strana tvrdí "neberte nám náš klid!", druhá strana tvrdí "probuďte se než bude pozdě!". A žádná ze stran často nechce naslouchat té druhé. Jelikož jsou obě strany přesvědčeny o své pravdě. Ale jak už jsem nastínil v mém minulém článku. Pravda je často subjektivní náhled na tutéž objektivní událost a jelikož subjektivních náhledů je tolik, kolik je na světě lidí, je nutné často vzdát se své pravdy a snažit se najít konsenzus, nebo minimálně kompromis pro posun v debatě.

Já nepatřím ani do jedné skupiny. A věřím, že nejsem sám. Snažím se naslouchat oběma stranám a snažím se vnímat důvody pro jejich pohnutky a názory. A reálně rozumím oběma stranám. Jelikož já sám mám rád svůj klid. A zároveň chci vnímat realitu, ať už nám přináší zprávy dobré či nedobré. A vnímám, že k dialogu mezi oběma stranami je velmi daleko. Jedna strana je častovaná invektivy typu sluníčkaři, dobroseři, zatímco strana druhá jsou fašisti a náckové. Zkuste se vžít do situace jednotlivých lidí. Jak se vám bude chtít debatovat s někým, kdo vás označí za sluníčkaře nebo fašistu. Asi moc dobře ne, přiznejme si.

Chybí mi tu ochota přijmout odlišný názor, ať už ze strany jedné či druhé. A nejen ho přijmout, ale porozumět mu. A nehodnotit. A neškatulkovat osobou na základě jeho názorů. Vnímat důvody, které tu či onu osobu vedly k získání konkrétního názoru. V prvé řadě jen naslouchat. Nehodnotit. Snažit se pochopit předložené důvody a domněnky dané osoby. A pak. Pokládat doplňující otázky. Ptát se, proč tu či onu věc vnímá onen člověk jinak než vy. Nezvyšujte hlas. Zůstaňte v klidu. Vnímejte odpověď. Zamyslete se. Není to náhodou dobrý důvod pro daný postoj? Pakliže se vám zdá, že druhý člověk je obětí bludu a dezinformací, respektujte to. On to nedělá schválně. Nejspíše je obklopen lidmi, kteří mu to či ono tvrdí a on nemá dostatek možností a možná ani chuť k tomu svůj názor konfrontovat s jinými zdroji. Pakliže zvládnete dojít až do této fáze a stále na sebe nezvyšujete hlas a nenazýváte se tak či onak, pak zkuste svůj názor předložit dané osobě. Zkuste mu říct, co si o dané věci myslíte a zkuste mu předložit důvody pro ten či onen názor. Vyčkejte, až si daná osoba zpracuje informace, které jste mu předal. A třeba se vás zeptá na otázku. Na otázku, která se vám bude zdát z vašeho pohledu hloupá, možná i útočná. Zamyslete se. A v klidu odpovězte. A snažte se pochopit druhou osobu, proč se vás zrovna na toto ptá. A když obě strany seznají, že již nemají dalších otázek, pak je čas na to nechat si čas. Čas k přemýšlení. A k hlubšímu pochopení. A následnému návratu k diskuzi a dalším otázkám.

Že to takto nejde s každým? Že existuje spousta jedinců, kteří nejsou ochotni naslouchat? Samozřejmě. Ale o tom je přeci demokracie a svoboda. O vnímání a respektování názorů odlišných, třeba i nepříjemných. Bez toho, aniž bych daného člověka odsuzoval a činil z něj extrémistu. Smutné však je především to, že k takovým debatám nedochází ani na úrovni nejvyšších politických kruhů o otázkách, které se dotýkají nás všech. A smutné je to, že politici jsou natolik odtrženi od reality, že svůj klid uctívají a ochraňují jako svatou relikvii a nechtějí ani na okamžik připustit, že by byli nuceni řešit něco vskutku důležitého a vskutku nepříjemného. Jelikož by z toho neměli ani politické body a ani peníze. Ale čím déle budou chtít politici uchránit klid svůj, tím těžší bude pro ně vnímat realitu obyčejných lidí. A čím víc budou obyčejní lidé vnímat realitu, tím nakonec bude těžší pro politiku udržet si svůj klid.

Obavy obyčejných lidí jsou reálné. Ať už jsou vystavěny na základech pevných a rozumných či na základech chatrných a pochybných. Je na zodpovědných osobách, aby sestoupily z vyšších pater a obavy obyčejných lidí vyslechly. A naslouchaly jim. A pochopily, že tím, že budou obviňovat z extremistických nálad tyto obyčejné lidi a nebudou si ochotni připustit svůj díl viny, pak vženou značnou část těchto lidí do náruče extremistických stran. Jelikož tam, kde je poptávka, se vždycky objeví nabídka. A když tuto nabídku neučiní etablované strany, pak tuto nabídku učiní strany, jež by v době odlišné neměly ani tu nejmenší šanci se k moci dostat.

Přestaňme se nálepkovat, přestaňme zavírat oči před realitou a pojďme debatovat. Vyslechnout si názory druhých. Politici, sestupte z výšin dolů a vnímejte hlas voličů, kterým jste zodpovědní a nesnažte se je odbývat a přenášet řešení nepříjemných otázek na druhé. Vnímejte svou zodpovědnost, jež vám propůjčil elektorát a zkuste vidět dále než na koncec volebního období. Čas, kdy lid volil stále ty stejné strany se stále stejnými tvářemi, pomalu končí...ale ještě je čas vzdát se na určitou dobu klidu a začít vnímat realitu.

Stále je ještě čas...

Moře modré, moře zelené

Jedni tvrdí, že moře je modré. Druzí tvrdí, že moře je zelené. Kdo z nich má pravdu? Záleží vůbec na tom? Ale ano, jistě. Je třeba ověřit fakta na velmi velkém vzorku studovaného jevu. Někde bude moře modré, jinde bude zcela zelené. Jak však vysvětlit někomu, kdo vidí celý život moře modré, že jinde je skutečně zelené. A naopak. Vskutku neřešitelná situace. Každý se přeci divá na to samé moře a každý z nich ví, že má pravdu! Moře je modré! Ne, moře je zelené! Tak se podívej pořádně! No já se dívám, ty se dívej pořádně! Já se taky dívám! A hle, problém je na světě...

A tak většinou začínají konflikty. Verbální, nonverbální. Lokální, světové. Náboženské, světské. Já tvrdím, že něco je tak, druhý zase, že tomu je přesně naopak. Kdo má pravdu? Těžko říct. Objektivně posoudit, kdo skutečně má pravdu je úkol nadlidský. Jelikož o pravdě často nerozhodují fakta či objektivní měření, ale emoce. Rozhodují emoce a vlastní či přejatý názor na věc. A síla, která za tím či oním názorem stojí. Takže ano - vyhraje ten, kdo má silnější podporu pro svůj názor. Když se jedná o tak neškodnou otázku, jestli je moře modré či zelené, mnoho problémů při neshodě nehrozí. Horší to ovšem je, jedná-li se o problémy palčivější, které se dotýkají nás všech.

Jedná se o problém s uprchlíky. Myslím, že většina z nás se shodne na tom, že to problém je. Nemluvím o Česku, mluvím o Evropě. To je fakt. Čísla hovoří jasně. Zde však shoda končí. Jedni říkají - uprchlíci jsou tu jen proto, aby nás ohrožovali, aby vydrancovali Evropu, požívali výhod sociálního státu, aby zde zavedli právo šaria a prováděli bombové útoky, jako tak činí doma. Druzí říkají - jsou to ubozí lidé, kteří potřebují naši pomoc, jsou to lidé, kteří utíkají z válkou zasažené oblasti! Stejně tak bychom mohli utíkat i my a také bychom si přáli, aby nám ostatní pomohli!

Jedni tvrdí, že moře je modré. Druzí tvrdí, že moře je zelené. Oba dva hledí do stejného moře a oba dva jsou o své pravdě přesvědčeni a nechtějí se ve své pravdě hnout ani o píď. Ha! Co teď? Moudrá žena, která znala názory obou znesvářených stran jim řekla - moře je modré...ANO, ANO! - křičí jedni. Počkat, nedomluvila jsem - moře je modré, ale je i zelené. Chvíla mlčení...Ale..ale..jak to? Ptají se obě strany - jak je možné, aby bylo moře modré i zelené zároveň? Moudrá žena odvětila - moře je totiž modrozelené. Aha. To je velmi zajímavé, pomyslely si obě strany a svár tím skončil.

V případě uprchlíků samozřejmě problém nelze vyřešit pouhým konstatováním, že pravdu mají strany obě. Ale je to začátek řešení! Je to tzv. meta-řešení. Řešení řešení. A kdo by měl býti tou modrou ženou, řekněme moudrou horákyní? Politici a média. Měli by býti mediátorem mezi těmito dvěma stranami a měli by být schopni s oběma stranami komunikovat. Bez ohledu na politickou příslušnost, bez ohledu na jejich každodenní půtky. Chybí zde výroky o tom, jak budeme tuto humanitární krizi řešit. Chybí zde výroky a naprosto zde chybí činy. Politici se schovávají za Brusel. Před odjezdem do Bruselu se bijí do prsou, jak jsou silní, jací jsou vlastenci, že žádné kvóty z Bruselu nepřivezou...a jak to dopadlo, všichni víme.

Chybí zde komunikace s občany. Chybí zde jasné a zřetelné uznání tohoto problému. Kroky, které se nyní dějí, jsou nedostatečné a nejasné. Vláda cosi činí, ale nedokáže a ani nemá potřebu tyto své kroky obhájit a svým voličům vysvětlit. Média problém bagatelizují, zprávy, které se jim nehodí, filtrují. Snaží se nám přinést jen jednu stranu pravdy. Říkají nám jen to, že moře je modré a že všichni, kteří tvrdí opak, jsou zlí. Jaký je pak rozdíl mezi modrými a zelenými? Jaký je pak rozdíl mezi člověkem, který hází všechny uprchlíky do jednoho pytle a člověkem, který hází do jednoho pytle všechny Čechy, protože jsou xenofobové a rasisti, když hází do jednoho pytle všechny uprchlíky? Odpovím si sám - žádný! Obě strany hodnotí stranu druhou! Hodnotí a kádrují se navzájem. Jak chceme dojít ke konsenzu, že je moře modrozelené, když nejsme ani schopni vyslechnout a pochopit názory či obavy druhého?

Nikdo netvrdí, že moře je skutečně modrozelené, ale co je v tomto případě lepší? Aby zvítězila jedna strana a nastolila modrou či zelenou diktaturu? Nebo je lepší, když každý jeden z nás ustoupí o kus a uzná, že moře by mohlo být trochu zelené, trochu modré? O tom přeci je demokracie! O ústupcích. O kompromisech. O respektování názoru druhého. O vyslechnutí těchto názorů bez toho, aniž bychom toho či onoho člověka za jeho názor soudili. Velmi lehce a velmi brzy vynášíme odsuzující výroky o druhých, byť sami nejsme schopni se nad sebou pozastavit a sami sobě si položit otázku - jednal bych jinak, kdybych byl na druhé straně? A proč bych jednal jinak? Dokázal bych to druhé straně vysvětlit? Bez urážek, bez opovržení? Pakliže nejsem schopen si na tuto otázku kladně odpovědět, pak bych se měl nejspíš vrátit a zeptat se sám sebe - proč tedy zaujímám tento názor? Není přeci jen něco pravdivého na názoru těch druhých?

Spousty otázek, málo odpovědí. Ale do té doby, dokud nebudou tyto otázky vyřčeny v kruzích jiných nežli internetových, těžko se budeme moci dočkat odpovědí. Těžko můžeme čekat odpověď na otázku nevyřčenou.

Moře je modrozelené a usedněme ke stolu a jednejme.

Člověk míní, člověk mění II.

Můj druhý letošní maraton započal již v lednu. Kdy jsem se po dalším pracovním "naplnění" rozhodl zeptat se konečně tou správnou otázkou - co když chyba není v lidech kolem Tebe, ani ve společnosti, ve které pracuješ? Co když je prostě chyba v tom, že hledáš pouze nové společnosti, nové lidi, ale nehledáš novou práci, nové poslání? Proč? Protože se bojíš risku, bojíš se zeptat, po čem vlastně toužíš a bojíš se zeptat, protože by to znamenalo přiznat si, že jsi dlouho šel po cestě, která sice byla vyšlapaná a uhlazená, ale nebyla to cesta, která by Tě dovedla tam, kam srdce i hlava tvé kráčet chtějí.

Vždycky jsem si říkal, že bych rád práci, která by byla prestižní, která by s sebou nesla zodpovědnost a která by měla smysl. Ano, říkal jsem si, že to CHCI, ale NIC jsem proto NEDĚLAL. Řekl jsem si, rád bych, ale...(doplňte dle libosti). A tak jsem vždycky pouze sklopil uši, nasadil si brýle nespokojenosti a začal hledat chyby všude kolem mě. Tahle práce mě nebaví, nikam mě neposouvá, nedává mi smysl, kolegové mi nerozumí. Tečka. Šmytec. Místo položení si těch správných otázek a hledání těch správných odpovědí jsem si pouze vytyčil cíl - jít pryč. Jinam. Kamkoli, jen jinam. A tak jsem si našel další práci. Dosáhl jsem cíle. Prošel jsem všemi koly přijímacího řízení a řekl si - tak, teď jsem tu, v té správné práci, se správnými lidmi. Úspěch! Avšak, kolečko se nám opět zaseklo. Opět zde byly ty staré známé bolístky - nebaví, nedává smysl, chybí zodpovědnost.

Ale poprvé jsem si skutečně položil již výše vyřčené otázky. A poprvé jsem si řekl - tohle vskutku není ta správná cesta. Já vskutku musím otočit svůj pohled od firmy, od odstaních a vhlédnout do sebe, do svého nitra. Jen tam se vskutku nachází odpověď. A najednou jsem překopal všechny doposud prošlapané a vybudované cesty. Nerozhodl jsem se je rekonstruovat. Rozhodl jsem se postavit cesty zcela nové, územím neprobádaným, technologií nepoznanou! A proč? Proč najednou tolik risku, proč najednou tolik energie do něčeho nejistého? Protože přišel ten pravý čas správně se ptát a správně i odpovídat. Možná dřív jsem měl ty správné odpovědi, avšak chyběly ty správné otázky, které by odpovědi uvedly do kontextu. Možná jsem se jindy správně ptal, avšak odpovědi vázly. Proto ta pravá chvíle přišla teď. Prostě bylo třeba na tu chvíli počkat. Ne s rukama založenýma, čekaje na signál shora, ale být trpělivý a být připraven na to, až ta chvíle přijde.

Možná je důležité zmínit o kterou práci se jedná. Možná ne. Podle mě je důležitá jiná věc. A to být připraven na tu správnou chvíli. Být připraven chopit se šance. Nikoli bezhlavě. Ale s hlavou otevřenou a s plánem. Nikterak konkrétním, ale jistým plánem, který vám pomůže chopenou šanci proměnit na kýžený úspěch.

A pakliže ta šance přijde, pak začít utvářet plán konkrétnější a konkrétnější. Jít za svým cílem a přitom se připravit na obé - na případný úspěch i neúspěch. V případě, že dojdu až do konce, získám svou práci - co se bude dít pak? Budu vědět, co to pro mě znamená? Pro mou rodinu? Změní se něco? A budu připraven i na tu změnu, byť to pro mě i pro mou rodinu bude znamenat nejistotu?

Myslím, že zodpovězení těchto otázek ještě před posledním kolem výběrového řízení mi velmi zvýšilo šanci úspěchu. Poslední kolo spočívalo v pohovoru před 12 člennou komisí. V posledním kole byli ti nejlepší z nejlepších. O úspěchu či neúspěchu mohla rozhodnout každá maličkost. A já uspěl. Nemyslím si, že snad kvůli tomu, že bych byl lepší než ostatní, ale že jsem měl plán. Že jsem si předtím dokázal položit ty správné otázky, najít na ně ty správné odpovědi a podle nich se zařídit. Nešel jsem to jen zkusit. Šel jsem tam a věděl jsem, že jsem udělal vše pro úspěch i pro neúspěch. Poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem nic nepodcenil, na nic nezapomněl a nic lépe udělat nemohl.

Proto jsem věděl, že ať už poslední kolo dopadne jakkoli, dobrý pocit mi nikdo vzít nemůže...

Jedna cesta tím pro mě skončila. Jiná a daleko delší a těžší se přede mnou rozvírá. Je to cesta, kterou neprošlo moc lidí. Je to cesta do neznáma. Je to ale cesta, kterou jsem si sám vybral. Cesta, po které toužím jít. Zodpovědnost, smysl, prestiž. Zodpovědnost i smysl jsou jasně dané - netřeba se každý den sám sebe ptát, proč to dělám či komu tím pomůžu. A prestiž? Ať už to pro každého znamená cokoli, pro mě to vždy znamenalo být jiný, mít radost sám ze sebe a tím rozdávat radost druhým.

Držte mi, prosím, palce a vězte, že trpělivost a správné otázky Vám v tu pravou chvíli přinesou ty správné odpovědi. A pak už bude jen na vás, jak s těmi správnými odpověďmi naložíte.

Člověk míní, člověk mění I.

Inu, jak už jsem psal, letošní rok měl být rokem maratonským. A on jím vskutku byl. Byť tak, jak jsem si tenkrát v lednu ani v nejmenším nedokázal představit.

Maraton jsem běžel, to ano, ale i jiný maraton jsem si vytkl jako svůj další cíl. Dva podstatné rozdíly od sebe rozlišují oba zmíněné maratony. Zatímco ten běžecký maraton jsem nedoběhl, tak ten druhý profesní ano. A jak říká staré otřepané pořekadlo - žádný úspěch tě neposune tak jako prožitý neúspěch. Vskutku pravdivá slova. Ono zaběhnout maraton je velký úspěch. Zaběhnout ho podruhé je už jenom hledání nové hranice, nových časů, ale už nikdy to není takový úspěch, jako byl ten první. Proto nutně musel přijít i neúspěch, který mi ukázal, že respektu pozbývati před závodem maratonským je chyba veliká, která ti tento "nerespekt" vrátí na trati i s úroky.

Na letošní maraton jsem se téměř nepřipravoval. Chyběla chuť, chyběla ta správně přiřazená priorita. Až měsíc před startem jsem na Lanzarote našel ztracenou chuť do polykání běžeckých kilometrů. Ale byla to chuť spíše dočasná a způsobená zaprvé nádherným prostředím, kdy se běžecká trasa vinula kol Atlantického oceánu a zadruhé naprostým odtržením od reality, od nepřítomnosti časového rámce a báječnou společností.

Po návratu z dovolené jsem si dal maratonský benchmark - pakliže uběhnu 30 km v kuse, pak se maratonu zúčastním. Pakliže nikoli, pak nemá smysl se na tuto dlouho cestu vydávat. Entuziasmus z Kanárských ostrovů mi vydržel a já těch 30 km uběhl v relativně dobrém čase a s pocitem, že těch 12,125 km navíc by mohlo býti v mých silách...v případě, že budu i nadále trénovat.

A to se nestalo. Jaksi jsem usnul na vavřínech, které jsem si upletl z lanzarotského opojení, nevěda, že ten 30 km test byl podmínkou nutnou, nikoli však jedinou. Maratonská priorita se vytratila, na trénink se pozapomnělo a přišel onen den D. Vědom si svého tréninkového deficitu, však prost veškerého respektu k této trati, jsem se rozhodl na start postavit.

Věru, start byl dobrý. Prvních 15 km bylo vynikajících, až jsem se divil, kde se ve mně tolik energie bere. Půlmaraton za mnou a stále sil bylo...ale najednou začaly ubývat. Najednou mě můj tréninkový deficit doběhl a začal mě fackovat a házet mi klacky pod nohy. 24.km první zastavení a vydýchávání. Ještě žádné myšlenky na neúspěch. Rozběhnutí. Pomalé. Bolavé. 25.km druhé a finální zastavení. Došlo mi. Došlo mi všechno. Energie, chuť, vůle. Kde by jinde znalost trati pomohla, zde mě pohřbila úplně. Vědom si toho, že by mě čekal ještě úprk do Smíchova a pak vražedná trasa do Libně a Karlína, jsem vzdal ještě dříve, nežli jsem si to celé stihl uvědomit. Konec. Šlus. Ende.

Ani to nebolelo. Věděl jsem, že na to nemám. Škoda, že jsem si to nepřiznal předtím. Ale vlastně ne! Vlastně dobře, že jsem si takto nabil ústa. Bohatší o tuto zkušenost, nepřestal jsem usilovat o svůj maraton profesní...

Opět maratonský rok?

Začal nový rok. Rok 2015. Rok, který se může stát rokem, ve kterém uběhnu svůj jubilejní třetí maraton. Říká se do třetice všeho dobrého i zlého. Bude to platit i v tomto roce u maratonu? Zakončím své maratonské putování po třech účastích a přesunu se na další a delší distance?

Těžko predikovat 115 dní před samotným závodem. Obzvlášť když mě mezitím čekají ještě minimálně dvě další zkoušky. 7.března již klasická Kbelská desítka a 28.března pak poloviční maratonská trať. Každopádně po relativně klidném zimním období je na čase otevřít skříň, najít formu, oprášit ji a pokusit se trénink na maraton v roce 2015 ještě vylepšit oproti roku předchozímu, kdy hrál velkou roli fakt, že jsem se mimo maratonu připravoval i na milník v mém studiu vysokoškolském a tudíž maraton hrál v tomto roce až druhé housle. I přesto jsem oproti roku 2012 zaznamenal skokové zlepšení o 20 minut a celkově jsem si celý závod užil daleko více nežli při mé první účasti.

To mám v plánu i nyní, v roce 2015. Závod si užít ještě víc a zlepšit se skokově rovněž o něco více než 20 minut a dosáhnout tak na metu 3 hodin a 30 minut. Člověk by si řekl, že tyto dva cíle si sobě dost odporují, ale není tomu tak. Je důležité mít harmonii mezi zaměřením na výsledek a zaměřením na radost z běhu.

Extrémy jsou dle mě dlouhodobě neudržitelné. Zažil jsem obé. Jak zaměření pouze na výsledek, kdy drill střídal drill a radost z běhu byla ta tam. A na druhé straně i naprostý nezájem o výsledek, zahození sporttesteru hluboko do skříně a běhání čistě pro radost. Vždy jsme blíže jednomu či druhému a krásné na tom právě je neustále se snažit udržet na tom pomyslném zlatém středu, kdy máme radost jak z běhu, tak z výsledku.

Je důležité mít toto na paměti. Vždycky se budou střídat dny, kdy budeme chtít ze sebe vydat co nejvíc! Běžet co to dá, přes bolest, přes pot, přes plot i kaluže. Jindy zase nebudeme chtít vůbec řešit, zdali běžíme rychle či pomalu. Budeme si užívat slunce i déšť, teplo i mráz, budeme si užívat zurčení řeky, budeme si užívat svěží vítr, který nám bude vlát ve vlasech. Budeme jednoduše šťastni z běhu.

Po loňském maratonu jsem nějako moc netrénoval, spíše jsem si běh užíval a běhal více méně méně :) Cítím však, že bez cílů a bez záměru zlepšit se by to s motivací na maratonskou přípravu bylo dost bledé.

Co nás motivuje?

Každého z nás to motivuje něco úplně jiného. A motivace je stejná jako počasí (politická situace) v různých částech světa. Někde je stabilní, někde je zase proměnlivé a nevydrží stejné ani den. Někoho motivuje stále to samé - zlepšovat se. Vylepšovat si osobní rekordy na 5, na 10, na 21 i na 42 kilometrů. A je to pro něj dostatečná motivace k tomu, aby se dokázal ke každému tréninku odhodlat a i v dobách těžších, kdy se brzy smráká, je sychravé počasí a zima, tak i v těchto chvílích nevěší boty na hřebích a jde polykat tréninkové kilometry tak, jako by se nechumelilo. A že ono se občas i chumelí!

Někdo to má úplně stejně, akorát místo zlepšování se vždycky těší na samotný běh, na vyplavené hormony štěstí, na zahnání špatného a získání pocitu dobrého. A jde běhat, kdy se mu zachce a neřeší, že podle tréninkového plánu měl včera uběhnout kilometrů 20 a uběhl jich jen 10.

A jak to mám já? Myslím, že asi jako většina z nás nepatřím do žádné škatulky. Tu se těším na samotný běh, tu se těším na zahnání špatných pocitů, tu se netěším vůbec na nic, ale cítím, že bych jít běhat měl. A zde nastávájí ty "nejtěžší" běžecké chvíle. Jít či nejít běhat? Když člověk nemá nad sebou bič a i ten cukr mu chybí, pak kde najít motivaci? A je vůbec dobré jí hledat?

Myslím si, že každá pozitivní myšlenka stojí za tu vynaloženou energii a pakliže běh Vám generuje veskrze dobrou náladu a získáváte z něj pozitivní energii, pak určitě motivaci hledat zkuste i v těchto "nevděčných" případech.

A když motivace nedorazí? Nevadí! Už jenom pozitivní myšlení je jedním krokem k běhu a když nepůjdete běhat tentokrát, tak půjdete třeba příště a o to s větší chutí!

Jak říkám, rok 2015 bude stejný jako rok 2014 nebo rok 2013 či 1998...pakliže se nerozhodnete jinak a uděláte si ho takovým, jakým si budete jen přát :)

Ať už budete v novém roce věnovat svou energii a čas čemukoliv, tak ať to za to stojí :)

Váš Life Runner

Vítejte, přátelé!

Rozhodl jsem se načít svůj druhý blog, který se bude věnovat běhání, popisům jednotlivých tras a pocitům z běhání. Proč zrovna pocitům? Proč nezůstat jen u technického popisu běhu? Kilometry uběhnuté, metry získané, metry ztracené, pot vypocený?

Cožpak někoho zajímá, jaké pocity má druhý člověk při, před či po běhu? Mě ano! Já běhám převážně kvůli příjemným pocitům při běhání. Tak jsem začínal...

V roce 2007 jsem se poprvé odhodlal k uběhnutí delší vzdálenosti nežli několika set metrů. A proč? Člověk byl poprvé mimo domov. Poprvé se dostal do Prahy. Poprvé poznal, jaké je to žít v jiném městě, na jiném místě než doma. A možná to byl ten impuls k výběhu. Možná chuť si něco dokázat, zahnat špatné pocity, získat ty dobré. Ano, spíše zahnat ty špatné a získat ty dobré!

A toto téma se line od prvních běžeckých stop až po ty současné jako červená nit proplétající se skrze životní události, ať už ty příjemné či nepříjemné. Vždy se mnou běhání bylo. Tu více, tu méně, tu dravě, tu klidně, tu k zahnání špatných pocitů, tu k dokázání si, že na to mám.

Rád bych tento svůj blog pojal tak trochu jako průvodce pražskými i mimopražskými běžeckými trasami, které mě doprovázely a některé stále ještě doprovází mým životem.

Vítejte, přátelé běhu a kvalitního čtiva a vězte, že vás čeká pot, slzy a dřina :) A taky spousta úsměvů, radosti a možná i dojetí :)

Přeji Vám krásný hluboký ničím nerušený zážitek :)

Prague Runner