Moře modré, moře zelené

Jedni tvrdí, že moře je modré. Druzí tvrdí, že moře je zelené. Kdo z nich má pravdu? Záleží vůbec na tom? Ale ano, jistě. Je třeba ověřit fakta na velmi velkém vzorku studovaného jevu. Někde bude moře modré, jinde bude zcela zelené. Jak však vysvětlit někomu, kdo vidí celý život moře modré, že jinde je skutečně zelené. A naopak. Vskutku neřešitelná situace. Každý se přeci divá na to samé moře a každý z nich ví, že má pravdu! Moře je modré! Ne, moře je zelené! Tak se podívej pořádně! No já se dívám, ty se dívej pořádně! Já se taky dívám! A hle, problém je na světě...

A tak většinou začínají konflikty. Verbální, nonverbální. Lokální, světové. Náboženské, světské. Já tvrdím, že něco je tak, druhý zase, že tomu je přesně naopak. Kdo má pravdu? Těžko říct. Objektivně posoudit, kdo skutečně má pravdu je úkol nadlidský. Jelikož o pravdě často nerozhodují fakta či objektivní měření, ale emoce. Rozhodují emoce a vlastní či přejatý názor na věc. A síla, která za tím či oním názorem stojí. Takže ano - vyhraje ten, kdo má silnější podporu pro svůj názor. Když se jedná o tak neškodnou otázku, jestli je moře modré či zelené, mnoho problémů při neshodě nehrozí. Horší to ovšem je, jedná-li se o problémy palčivější, které se dotýkají nás všech.

Jedná se o problém s uprchlíky. Myslím, že většina z nás se shodne na tom, že to problém je. Nemluvím o Česku, mluvím o Evropě. To je fakt. Čísla hovoří jasně. Zde však shoda končí. Jedni říkají - uprchlíci jsou tu jen proto, aby nás ohrožovali, aby vydrancovali Evropu, požívali výhod sociálního státu, aby zde zavedli právo šaria a prováděli bombové útoky, jako tak činí doma. Druzí říkají - jsou to ubozí lidé, kteří potřebují naši pomoc, jsou to lidé, kteří utíkají z válkou zasažené oblasti! Stejně tak bychom mohli utíkat i my a také bychom si přáli, aby nám ostatní pomohli!

Jedni tvrdí, že moře je modré. Druzí tvrdí, že moře je zelené. Oba dva hledí do stejného moře a oba dva jsou o své pravdě přesvědčeni a nechtějí se ve své pravdě hnout ani o píď. Ha! Co teď? Moudrá žena, která znala názory obou znesvářených stran jim řekla - moře je modré...ANO, ANO! - křičí jedni. Počkat, nedomluvila jsem - moře je modré, ale je i zelené. Chvíla mlčení...Ale..ale..jak to? Ptají se obě strany - jak je možné, aby bylo moře modré i zelené zároveň? Moudrá žena odvětila - moře je totiž modrozelené. Aha. To je velmi zajímavé, pomyslely si obě strany a svár tím skončil.

V případě uprchlíků samozřejmě problém nelze vyřešit pouhým konstatováním, že pravdu mají strany obě. Ale je to začátek řešení! Je to tzv. meta-řešení. Řešení řešení. A kdo by měl býti tou modrou ženou, řekněme moudrou horákyní? Politici a média. Měli by býti mediátorem mezi těmito dvěma stranami a měli by být schopni s oběma stranami komunikovat. Bez ohledu na politickou příslušnost, bez ohledu na jejich každodenní půtky. Chybí zde výroky o tom, jak budeme tuto humanitární krizi řešit. Chybí zde výroky a naprosto zde chybí činy. Politici se schovávají za Brusel. Před odjezdem do Bruselu se bijí do prsou, jak jsou silní, jací jsou vlastenci, že žádné kvóty z Bruselu nepřivezou...a jak to dopadlo, všichni víme.

Chybí zde komunikace s občany. Chybí zde jasné a zřetelné uznání tohoto problému. Kroky, které se nyní dějí, jsou nedostatečné a nejasné. Vláda cosi činí, ale nedokáže a ani nemá potřebu tyto své kroky obhájit a svým voličům vysvětlit. Média problém bagatelizují, zprávy, které se jim nehodí, filtrují. Snaží se nám přinést jen jednu stranu pravdy. Říkají nám jen to, že moře je modré a že všichni, kteří tvrdí opak, jsou zlí. Jaký je pak rozdíl mezi modrými a zelenými? Jaký je pak rozdíl mezi člověkem, který hází všechny uprchlíky do jednoho pytle a člověkem, který hází do jednoho pytle všechny Čechy, protože jsou xenofobové a rasisti, když hází do jednoho pytle všechny uprchlíky? Odpovím si sám - žádný! Obě strany hodnotí stranu druhou! Hodnotí a kádrují se navzájem. Jak chceme dojít ke konsenzu, že je moře modrozelené, když nejsme ani schopni vyslechnout a pochopit názory či obavy druhého?

Nikdo netvrdí, že moře je skutečně modrozelené, ale co je v tomto případě lepší? Aby zvítězila jedna strana a nastolila modrou či zelenou diktaturu? Nebo je lepší, když každý jeden z nás ustoupí o kus a uzná, že moře by mohlo být trochu zelené, trochu modré? O tom přeci je demokracie! O ústupcích. O kompromisech. O respektování názoru druhého. O vyslechnutí těchto názorů bez toho, aniž bychom toho či onoho člověka za jeho názor soudili. Velmi lehce a velmi brzy vynášíme odsuzující výroky o druhých, byť sami nejsme schopni se nad sebou pozastavit a sami sobě si položit otázku - jednal bych jinak, kdybych byl na druhé straně? A proč bych jednal jinak? Dokázal bych to druhé straně vysvětlit? Bez urážek, bez opovržení? Pakliže nejsem schopen si na tuto otázku kladně odpovědět, pak bych se měl nejspíš vrátit a zeptat se sám sebe - proč tedy zaujímám tento názor? Není přeci jen něco pravdivého na názoru těch druhých?

Spousty otázek, málo odpovědí. Ale do té doby, dokud nebudou tyto otázky vyřčeny v kruzích jiných nežli internetových, těžko se budeme moci dočkat odpovědí. Těžko můžeme čekat odpověď na otázku nevyřčenou.

Moře je modrozelené a usedněme ke stolu a jednejme.

Člověk míní, člověk mění II.

Můj druhý letošní maraton započal již v lednu. Kdy jsem se po dalším pracovním "naplnění" rozhodl zeptat se konečně tou správnou otázkou - co když chyba není v lidech kolem Tebe, ani ve společnosti, ve které pracuješ? Co když je prostě chyba v tom, že hledáš pouze nové společnosti, nové lidi, ale nehledáš novou práci, nové poslání? Proč? Protože se bojíš risku, bojíš se zeptat, po čem vlastně toužíš a bojíš se zeptat, protože by to znamenalo přiznat si, že jsi dlouho šel po cestě, která sice byla vyšlapaná a uhlazená, ale nebyla to cesta, která by Tě dovedla tam, kam srdce i hlava tvé kráčet chtějí.

Vždycky jsem si říkal, že bych rád práci, která by byla prestižní, která by s sebou nesla zodpovědnost a která by měla smysl. Ano, říkal jsem si, že to CHCI, ale NIC jsem proto NEDĚLAL. Řekl jsem si, rád bych, ale...(doplňte dle libosti). A tak jsem vždycky pouze sklopil uši, nasadil si brýle nespokojenosti a začal hledat chyby všude kolem mě. Tahle práce mě nebaví, nikam mě neposouvá, nedává mi smysl, kolegové mi nerozumí. Tečka. Šmytec. Místo položení si těch správných otázek a hledání těch správných odpovědí jsem si pouze vytyčil cíl - jít pryč. Jinam. Kamkoli, jen jinam. A tak jsem si našel další práci. Dosáhl jsem cíle. Prošel jsem všemi koly přijímacího řízení a řekl si - tak, teď jsem tu, v té správné práci, se správnými lidmi. Úspěch! Avšak, kolečko se nám opět zaseklo. Opět zde byly ty staré známé bolístky - nebaví, nedává smysl, chybí zodpovědnost.

Ale poprvé jsem si skutečně položil již výše vyřčené otázky. A poprvé jsem si řekl - tohle vskutku není ta správná cesta. Já vskutku musím otočit svůj pohled od firmy, od odstaních a vhlédnout do sebe, do svého nitra. Jen tam se vskutku nachází odpověď. A najednou jsem překopal všechny doposud prošlapané a vybudované cesty. Nerozhodl jsem se je rekonstruovat. Rozhodl jsem se postavit cesty zcela nové, územím neprobádaným, technologií nepoznanou! A proč? Proč najednou tolik risku, proč najednou tolik energie do něčeho nejistého? Protože přišel ten pravý čas správně se ptát a správně i odpovídat. Možná dřív jsem měl ty správné odpovědi, avšak chyběly ty správné otázky, které by odpovědi uvedly do kontextu. Možná jsem se jindy správně ptal, avšak odpovědi vázly. Proto ta pravá chvíle přišla teď. Prostě bylo třeba na tu chvíli počkat. Ne s rukama založenýma, čekaje na signál shora, ale být trpělivý a být připraven na to, až ta chvíle přijde.

Možná je důležité zmínit o kterou práci se jedná. Možná ne. Podle mě je důležitá jiná věc. A to být připraven na tu správnou chvíli. Být připraven chopit se šance. Nikoli bezhlavě. Ale s hlavou otevřenou a s plánem. Nikterak konkrétním, ale jistým plánem, který vám pomůže chopenou šanci proměnit na kýžený úspěch.

A pakliže ta šance přijde, pak začít utvářet plán konkrétnější a konkrétnější. Jít za svým cílem a přitom se připravit na obé - na případný úspěch i neúspěch. V případě, že dojdu až do konce, získám svou práci - co se bude dít pak? Budu vědět, co to pro mě znamená? Pro mou rodinu? Změní se něco? A budu připraven i na tu změnu, byť to pro mě i pro mou rodinu bude znamenat nejistotu?

Myslím, že zodpovězení těchto otázek ještě před posledním kolem výběrového řízení mi velmi zvýšilo šanci úspěchu. Poslední kolo spočívalo v pohovoru před 12 člennou komisí. V posledním kole byli ti nejlepší z nejlepších. O úspěchu či neúspěchu mohla rozhodnout každá maličkost. A já uspěl. Nemyslím si, že snad kvůli tomu, že bych byl lepší než ostatní, ale že jsem měl plán. Že jsem si předtím dokázal položit ty správné otázky, najít na ně ty správné odpovědi a podle nich se zařídit. Nešel jsem to jen zkusit. Šel jsem tam a věděl jsem, že jsem udělal vše pro úspěch i pro neúspěch. Poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem nic nepodcenil, na nic nezapomněl a nic lépe udělat nemohl.

Proto jsem věděl, že ať už poslední kolo dopadne jakkoli, dobrý pocit mi nikdo vzít nemůže...

Jedna cesta tím pro mě skončila. Jiná a daleko delší a těžší se přede mnou rozvírá. Je to cesta, kterou neprošlo moc lidí. Je to cesta do neznáma. Je to ale cesta, kterou jsem si sám vybral. Cesta, po které toužím jít. Zodpovědnost, smysl, prestiž. Zodpovědnost i smysl jsou jasně dané - netřeba se každý den sám sebe ptát, proč to dělám či komu tím pomůžu. A prestiž? Ať už to pro každého znamená cokoli, pro mě to vždy znamenalo být jiný, mít radost sám ze sebe a tím rozdávat radost druhým.

Držte mi, prosím, palce a vězte, že trpělivost a správné otázky Vám v tu pravou chvíli přinesou ty správné odpovědi. A pak už bude jen na vás, jak s těmi správnými odpověďmi naložíte.

Člověk míní, člověk mění I.

Inu, jak už jsem psal, letošní rok měl být rokem maratonským. A on jím vskutku byl. Byť tak, jak jsem si tenkrát v lednu ani v nejmenším nedokázal představit.

Maraton jsem běžel, to ano, ale i jiný maraton jsem si vytkl jako svůj další cíl. Dva podstatné rozdíly od sebe rozlišují oba zmíněné maratony. Zatímco ten běžecký maraton jsem nedoběhl, tak ten druhý profesní ano. A jak říká staré otřepané pořekadlo - žádný úspěch tě neposune tak jako prožitý neúspěch. Vskutku pravdivá slova. Ono zaběhnout maraton je velký úspěch. Zaběhnout ho podruhé je už jenom hledání nové hranice, nových časů, ale už nikdy to není takový úspěch, jako byl ten první. Proto nutně musel přijít i neúspěch, který mi ukázal, že respektu pozbývati před závodem maratonským je chyba veliká, která ti tento "nerespekt" vrátí na trati i s úroky.

Na letošní maraton jsem se téměř nepřipravoval. Chyběla chuť, chyběla ta správně přiřazená priorita. Až měsíc před startem jsem na Lanzarote našel ztracenou chuť do polykání běžeckých kilometrů. Ale byla to chuť spíše dočasná a způsobená zaprvé nádherným prostředím, kdy se běžecká trasa vinula kol Atlantického oceánu a zadruhé naprostým odtržením od reality, od nepřítomnosti časového rámce a báječnou společností.

Po návratu z dovolené jsem si dal maratonský benchmark - pakliže uběhnu 30 km v kuse, pak se maratonu zúčastním. Pakliže nikoli, pak nemá smysl se na tuto dlouho cestu vydávat. Entuziasmus z Kanárských ostrovů mi vydržel a já těch 30 km uběhl v relativně dobrém čase a s pocitem, že těch 12,125 km navíc by mohlo býti v mých silách...v případě, že budu i nadále trénovat.

A to se nestalo. Jaksi jsem usnul na vavřínech, které jsem si upletl z lanzarotského opojení, nevěda, že ten 30 km test byl podmínkou nutnou, nikoli však jedinou. Maratonská priorita se vytratila, na trénink se pozapomnělo a přišel onen den D. Vědom si svého tréninkového deficitu, však prost veškerého respektu k této trati, jsem se rozhodl na start postavit.

Věru, start byl dobrý. Prvních 15 km bylo vynikajících, až jsem se divil, kde se ve mně tolik energie bere. Půlmaraton za mnou a stále sil bylo...ale najednou začaly ubývat. Najednou mě můj tréninkový deficit doběhl a začal mě fackovat a házet mi klacky pod nohy. 24.km první zastavení a vydýchávání. Ještě žádné myšlenky na neúspěch. Rozběhnutí. Pomalé. Bolavé. 25.km druhé a finální zastavení. Došlo mi. Došlo mi všechno. Energie, chuť, vůle. Kde by jinde znalost trati pomohla, zde mě pohřbila úplně. Vědom si toho, že by mě čekal ještě úprk do Smíchova a pak vražedná trasa do Libně a Karlína, jsem vzdal ještě dříve, nežli jsem si to celé stihl uvědomit. Konec. Šlus. Ende.

Ani to nebolelo. Věděl jsem, že na to nemám. Škoda, že jsem si to nepřiznal předtím. Ale vlastně ne! Vlastně dobře, že jsem si takto nabil ústa. Bohatší o tuto zkušenost, nepřestal jsem usilovat o svůj maraton profesní...