Můj druhý letošní maraton započal již v lednu. Kdy jsem se po dalším pracovním "naplnění" rozhodl zeptat se konečně tou správnou otázkou - co když chyba není v lidech kolem Tebe, ani ve společnosti, ve které pracuješ? Co když je prostě chyba v tom, že hledáš pouze nové společnosti, nové lidi, ale nehledáš novou práci, nové poslání? Proč? Protože se bojíš risku, bojíš se zeptat, po čem vlastně toužíš a bojíš se zeptat, protože by to znamenalo přiznat si, že jsi dlouho šel po cestě, která sice byla vyšlapaná a uhlazená, ale nebyla to cesta, která by Tě dovedla tam, kam srdce i hlava tvé kráčet chtějí.
Vždycky jsem si říkal, že bych rád práci, která by byla prestižní, která by s sebou nesla zodpovědnost a která by měla smysl. Ano, říkal jsem si, že to CHCI, ale NIC jsem proto NEDĚLAL. Řekl jsem si, rád bych, ale...(doplňte dle libosti). A tak jsem vždycky pouze sklopil uši, nasadil si brýle nespokojenosti a začal hledat chyby všude kolem mě. Tahle práce mě nebaví, nikam mě neposouvá, nedává mi smysl, kolegové mi nerozumí. Tečka. Šmytec. Místo položení si těch správných otázek a hledání těch správných odpovědí jsem si pouze vytyčil cíl - jít pryč. Jinam. Kamkoli, jen jinam. A tak jsem si našel další práci. Dosáhl jsem cíle. Prošel jsem všemi koly přijímacího řízení a řekl si - tak, teď jsem tu, v té správné práci, se správnými lidmi. Úspěch! Avšak, kolečko se nám opět zaseklo. Opět zde byly ty staré známé bolístky - nebaví, nedává smysl, chybí zodpovědnost.
Ale poprvé jsem si skutečně položil již výše vyřčené otázky. A poprvé jsem si řekl - tohle vskutku není ta správná cesta. Já vskutku musím otočit svůj pohled od firmy, od odstaních a vhlédnout do sebe, do svého nitra. Jen tam se vskutku nachází odpověď. A najednou jsem překopal všechny doposud prošlapané a vybudované cesty. Nerozhodl jsem se je rekonstruovat. Rozhodl jsem se postavit cesty zcela nové, územím neprobádaným, technologií nepoznanou! A proč? Proč najednou tolik risku, proč najednou tolik energie do něčeho nejistého? Protože přišel ten pravý čas správně se ptát a správně i odpovídat. Možná dřív jsem měl ty správné odpovědi, avšak chyběly ty správné otázky, které by odpovědi uvedly do kontextu. Možná jsem se jindy správně ptal, avšak odpovědi vázly. Proto ta pravá chvíle přišla teď. Prostě bylo třeba na tu chvíli počkat. Ne s rukama založenýma, čekaje na signál shora, ale být trpělivý a být připraven na to, až ta chvíle přijde.
Možná je důležité zmínit o kterou práci se jedná. Možná ne. Podle mě je důležitá jiná věc. A to být připraven na tu správnou chvíli. Být připraven chopit se šance. Nikoli bezhlavě. Ale s hlavou otevřenou a s plánem. Nikterak konkrétním, ale jistým plánem, který vám pomůže chopenou šanci proměnit na kýžený úspěch.
A pakliže ta šance přijde, pak začít utvářet plán konkrétnější a konkrétnější. Jít za svým cílem a přitom se připravit na obé - na případný úspěch i neúspěch. V případě, že dojdu až do konce, získám svou práci - co se bude dít pak? Budu vědět, co to pro mě znamená? Pro mou rodinu? Změní se něco? A budu připraven i na tu změnu, byť to pro mě i pro mou rodinu bude znamenat nejistotu?
Myslím, že zodpovězení těchto otázek ještě před posledním kolem výběrového řízení mi velmi zvýšilo šanci úspěchu. Poslední kolo spočívalo v pohovoru před 12 člennou komisí. V posledním kole byli ti nejlepší z nejlepších. O úspěchu či neúspěchu mohla rozhodnout každá maličkost. A já uspěl. Nemyslím si, že snad kvůli tomu, že bych byl lepší než ostatní, ale že jsem měl plán. Že jsem si předtím dokázal položit ty správné otázky, najít na ně ty správné odpovědi a podle nich se zařídit. Nešel jsem to jen zkusit. Šel jsem tam a věděl jsem, že jsem udělal vše pro úspěch i pro neúspěch. Poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem nic nepodcenil, na nic nezapomněl a nic lépe udělat nemohl.
Proto jsem věděl, že ať už poslední kolo dopadne jakkoli, dobrý pocit mi nikdo vzít nemůže...
Jedna cesta tím pro mě skončila. Jiná a daleko delší a těžší se přede mnou rozvírá. Je to cesta, kterou neprošlo moc lidí. Je to cesta do neznáma. Je to ale cesta, kterou jsem si sám vybral. Cesta, po které toužím jít. Zodpovědnost, smysl, prestiž. Zodpovědnost i smysl jsou jasně dané - netřeba se každý den sám sebe ptát, proč to dělám či komu tím pomůžu. A prestiž? Ať už to pro každého znamená cokoli, pro mě to vždy znamenalo být jiný, mít radost sám ze sebe a tím rozdávat radost druhým.
Držte mi, prosím, palce a vězte, že trpělivost a správné otázky Vám v tu pravou chvíli přinesou ty správné odpovědi. A pak už bude jen na vás, jak s těmi správnými odpověďmi naložíte.
Žádné komentáře:
Okomentovat