Inu, jak už jsem psal, letošní rok měl být rokem maratonským. A on jím vskutku byl. Byť tak, jak jsem si tenkrát v lednu ani v nejmenším nedokázal představit.
Maraton jsem běžel, to ano, ale i jiný maraton jsem si vytkl jako svůj další cíl. Dva podstatné rozdíly od sebe rozlišují oba zmíněné maratony. Zatímco ten běžecký maraton jsem nedoběhl, tak ten druhý profesní ano. A jak říká staré otřepané pořekadlo - žádný úspěch tě neposune tak jako prožitý neúspěch. Vskutku pravdivá slova. Ono zaběhnout maraton je velký úspěch. Zaběhnout ho podruhé je už jenom hledání nové hranice, nových časů, ale už nikdy to není takový úspěch, jako byl ten první. Proto nutně musel přijít i neúspěch, který mi ukázal, že respektu pozbývati před závodem maratonským je chyba veliká, která ti tento "nerespekt" vrátí na trati i s úroky.
Na letošní maraton jsem se téměř nepřipravoval. Chyběla chuť, chyběla ta správně přiřazená priorita. Až měsíc před startem jsem na Lanzarote našel ztracenou chuť do polykání běžeckých kilometrů. Ale byla to chuť spíše dočasná a způsobená zaprvé nádherným prostředím, kdy se běžecká trasa vinula kol Atlantického oceánu a zadruhé naprostým odtržením od reality, od nepřítomnosti časového rámce a báječnou společností.
Po návratu z dovolené jsem si dal maratonský benchmark - pakliže uběhnu 30 km v kuse, pak se maratonu zúčastním. Pakliže nikoli, pak nemá smysl se na tuto dlouho cestu vydávat. Entuziasmus z Kanárských ostrovů mi vydržel a já těch 30 km uběhl v relativně dobrém čase a s pocitem, že těch 12,125 km navíc by mohlo býti v mých silách...v případě, že budu i nadále trénovat.
A to se nestalo. Jaksi jsem usnul na vavřínech, které jsem si upletl z lanzarotského opojení, nevěda, že ten 30 km test byl podmínkou nutnou, nikoli však jedinou. Maratonská priorita se vytratila, na trénink se pozapomnělo a přišel onen den D. Vědom si svého tréninkového deficitu, však prost veškerého respektu k této trati, jsem se rozhodl na start postavit.
Věru, start byl dobrý. Prvních 15 km bylo vynikajících, až jsem se divil, kde se ve mně tolik energie bere. Půlmaraton za mnou a stále sil bylo...ale najednou začaly ubývat. Najednou mě můj tréninkový deficit doběhl a začal mě fackovat a házet mi klacky pod nohy. 24.km první zastavení a vydýchávání. Ještě žádné myšlenky na neúspěch. Rozběhnutí. Pomalé. Bolavé. 25.km druhé a finální zastavení. Došlo mi. Došlo mi všechno. Energie, chuť, vůle. Kde by jinde znalost trati pomohla, zde mě pohřbila úplně. Vědom si toho, že by mě čekal ještě úprk do Smíchova a pak vražedná trasa do Libně a Karlína, jsem vzdal ještě dříve, nežli jsem si to celé stihl uvědomit. Konec. Šlus. Ende.
Ani to nebolelo. Věděl jsem, že na to nemám. Škoda, že jsem si to nepřiznal předtím. Ale vlastně ne! Vlastně dobře, že jsem si takto nabil ústa. Bohatší o tuto zkušenost, nepřestal jsem usilovat o svůj maraton profesní...
Žádné komentáře:
Okomentovat