Jedni tvrdí, že moře je modré. Druzí tvrdí, že moře je zelené. Kdo z nich má pravdu? Záleží vůbec na tom? Ale ano, jistě. Je třeba ověřit fakta na velmi velkém vzorku studovaného jevu. Někde bude moře modré, jinde bude zcela zelené. Jak však vysvětlit někomu, kdo vidí celý život moře modré, že jinde je skutečně zelené. A naopak. Vskutku neřešitelná situace. Každý se přeci divá na to samé moře a každý z nich ví, že má pravdu! Moře je modré! Ne, moře je zelené! Tak se podívej pořádně! No já se dívám, ty se dívej pořádně! Já se taky dívám! A hle, problém je na světě...
A tak většinou začínají konflikty. Verbální, nonverbální. Lokální, světové. Náboženské, světské. Já tvrdím, že něco je tak, druhý zase, že tomu je přesně naopak. Kdo má pravdu? Těžko říct. Objektivně posoudit, kdo skutečně má pravdu je úkol nadlidský. Jelikož o pravdě často nerozhodují fakta či objektivní měření, ale emoce. Rozhodují emoce a vlastní či přejatý názor na věc. A síla, která za tím či oním názorem stojí. Takže ano - vyhraje ten, kdo má silnější podporu pro svůj názor. Když se jedná o tak neškodnou otázku, jestli je moře modré či zelené, mnoho problémů při neshodě nehrozí. Horší to ovšem je, jedná-li se o problémy palčivější, které se dotýkají nás všech.
Jedná se o problém s uprchlíky. Myslím, že většina z nás se shodne na tom, že to problém je. Nemluvím o Česku, mluvím o Evropě. To je fakt. Čísla hovoří jasně. Zde však shoda končí. Jedni říkají - uprchlíci jsou tu jen proto, aby nás ohrožovali, aby vydrancovali Evropu, požívali výhod sociálního státu, aby zde zavedli právo šaria a prováděli bombové útoky, jako tak činí doma. Druzí říkají - jsou to ubozí lidé, kteří potřebují naši pomoc, jsou to lidé, kteří utíkají z válkou zasažené oblasti! Stejně tak bychom mohli utíkat i my a také bychom si přáli, aby nám ostatní pomohli!
Jedni tvrdí, že moře je modré. Druzí tvrdí, že moře je zelené. Oba dva hledí do stejného moře a oba dva jsou o své pravdě přesvědčeni a nechtějí se ve své pravdě hnout ani o píď. Ha! Co teď? Moudrá žena, která znala názory obou znesvářených stran jim řekla - moře je modré...ANO, ANO! - křičí jedni. Počkat, nedomluvila jsem - moře je modré, ale je i zelené. Chvíla mlčení...Ale..ale..jak to? Ptají se obě strany - jak je možné, aby bylo moře modré i zelené zároveň? Moudrá žena odvětila - moře je totiž modrozelené. Aha. To je velmi zajímavé, pomyslely si obě strany a svár tím skončil.
V případě uprchlíků samozřejmě problém nelze vyřešit pouhým konstatováním, že pravdu mají strany obě. Ale je to začátek řešení! Je to tzv. meta-řešení. Řešení řešení. A kdo by měl býti tou modrou ženou, řekněme moudrou horákyní? Politici a média. Měli by býti mediátorem mezi těmito dvěma stranami a měli by být schopni s oběma stranami komunikovat. Bez ohledu na politickou příslušnost, bez ohledu na jejich každodenní půtky. Chybí zde výroky o tom, jak budeme tuto humanitární krizi řešit. Chybí zde výroky a naprosto zde chybí činy. Politici se schovávají za Brusel. Před odjezdem do Bruselu se bijí do prsou, jak jsou silní, jací jsou vlastenci, že žádné kvóty z Bruselu nepřivezou...a jak to dopadlo, všichni víme.
Chybí zde komunikace s občany. Chybí zde jasné a zřetelné uznání tohoto problému. Kroky, které se nyní dějí, jsou nedostatečné a nejasné. Vláda cosi činí, ale nedokáže a ani nemá potřebu tyto své kroky obhájit a svým voličům vysvětlit. Média problém bagatelizují, zprávy, které se jim nehodí, filtrují. Snaží se nám přinést jen jednu stranu pravdy. Říkají nám jen to, že moře je modré a že všichni, kteří tvrdí opak, jsou zlí. Jaký je pak rozdíl mezi modrými a zelenými? Jaký je pak rozdíl mezi člověkem, který hází všechny uprchlíky do jednoho pytle a člověkem, který hází do jednoho pytle všechny Čechy, protože jsou xenofobové a rasisti, když hází do jednoho pytle všechny uprchlíky? Odpovím si sám - žádný! Obě strany hodnotí stranu druhou! Hodnotí a kádrují se navzájem. Jak chceme dojít ke konsenzu, že je moře modrozelené, když nejsme ani schopni vyslechnout a pochopit názory či obavy druhého?
Nikdo netvrdí, že moře je skutečně modrozelené, ale co je v tomto případě lepší? Aby zvítězila jedna strana a nastolila modrou či zelenou diktaturu? Nebo je lepší, když každý jeden z nás ustoupí o kus a uzná, že moře by mohlo být trochu zelené, trochu modré? O tom přeci je demokracie! O ústupcích. O kompromisech. O respektování názoru druhého. O vyslechnutí těchto názorů bez toho, aniž bychom toho či onoho člověka za jeho názor soudili. Velmi lehce a velmi brzy vynášíme odsuzující výroky o druhých, byť sami nejsme schopni se nad sebou pozastavit a sami sobě si položit otázku - jednal bych jinak, kdybych byl na druhé straně? A proč bych jednal jinak? Dokázal bych to druhé straně vysvětlit? Bez urážek, bez opovržení? Pakliže nejsem schopen si na tuto otázku kladně odpovědět, pak bych se měl nejspíš vrátit a zeptat se sám sebe - proč tedy zaujímám tento názor? Není přeci jen něco pravdivého na názoru těch druhých?
Spousty otázek, málo odpovědí. Ale do té doby, dokud nebudou tyto otázky vyřčeny v kruzích jiných nežli internetových, těžko se budeme moci dočkat odpovědí. Těžko můžeme čekat odpověď na otázku nevyřčenou.
Moře je modrozelené a usedněme ke stolu a jednejme.
Žádné komentáře:
Okomentovat